Moje bláznivá třída

Nevím proč, ale kluci z naší třídy byli doslova magnetem na problémy. Ještě dnes se mi vybavuje vzpomínka na den, kdy do školy někdo (už si nepamatuju kdo) donesl docela malou plechovou krabičku, ve které byl šňupací tabák. Každý už někdy experimentoval - člověk prostě musí zkusit všechno. Výjimkou tomu nebyli ani kluci z naší třídy. Cožpak na experimentování by nebylo nic špatného, ten problém nastane až tehdy, když vás při tom někdo chytí. Škola a šňupací tabák? To přece nejde dohromady.

Ze začátku bylo všechno fajn, nikdo nic nevěděl. Jen do té doby, kdy kluci začali se šňupáním mimo naši třídu, v jiných ročnících ... Nedávali si pozor a jeden kluk z nižšího ročníku to na ně prostě napráskal. Byl z toho docela šrumec - nevím přesně, co si kluci z toho odnesli, snad dokonce ředitelskou důtku nebo dvojku z chování.

Petr s Jardem ze strachu dokonce naplánovali útěk z domova. Jakmile skončila škola, opravdu se jim nechtělo domů - ani se jim nedivím, taky bych na jejich místě měla strach. Jarda měl u sebe peníze, které dostal na zaplacení obědů a tak se rozhodl, že za ně nakoupí zásoby na cestu. Vždycky se mi vybaví vzpomínka, jak vycházeli z obchodu s velkým bochníkem chleba a celou štanglí vysočiny. Potom se rozloučili a vydali se na cestu.
Z vyprávění akorát známe to, jak si Petr stavěl úkryt v lese z větví a jak je v nedaleké vesnici chytla Jardova teta, která zavolala rodičům, kteří si pro ně přijeli. Nepamatuji si přesně, jak to dopadlo u nich doma, rodiče ale nadšení rozhodně nebyli. Vím jen to, že jsem ten den potkala Petrovu maminku, která se mě ptala, jestli jsem ho neviděla - a já? Ačkoliv jsem věděla přesně kde jsou, neřekla jsem ani slovo. Teď, s odstupem času se na to dívám jinak a vím, že kdyby se mi nevrátilo domů moje dítě, zešílela bych. Tenkrát jsem chtěla být dobrá kamarádka, která udrží tajemství. 

Vzpomínky jsou krásná věc, kdykoliv máte splín, můžete se vybavit to, co již bylo téměř zapomenuto a oživit tak doby, kdy jste se měli dobře, neřešili jste to, co bylo a bude ... prostě jste jen žili teď a tady, a užívali si života a pro své kamarády by jste byli ochotni udělat cokoliv. Neříkám, že teď bych pro svoje přátele nic neudělala, ale v dětství to bylo tak nějak jiné. Nepřemýšleli jste, jaký dopad by to mohlo mít, prostě jste to udělali.